OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Studénkovští progeři vyznávající ryzí instrumentální platformu jsou zde s debutovým albovým počinem, kterým se snaží oslovit art rockovou obec. A jak se jim to daří? Musím uznat, že celkem dobře. Jejich pojetí rocku se vyznačuje vyzrálou proaranžovaností, dobrými nápady, slušnou instrumentací, úlety do jiných žánrů i celou plejádou náladových momentů. Kompozice se proplétají, mihotají, sublimují, mění tvar i formu – zkrátka žijí a tvoří živorodý homogenní vyvážený celek, který uchu jednoznačně vysílá signál o tom, že se něco děje.
Nástrojem, který na svá bedra bere nejvíce muzikantské tíhy, je jednoznačně kytara, jež velmi často trylkuje v sólové oblasti. Díky bohu je toto instrumentální řádění v určitých slušných mezích, které nepřekračují hranice bezúčelných kytarových masturbací a exhibicí běhounského kalibru. Dalším instrumentem, krom do bicích funkčně posazené baskytary, která opravdu jen místy přebírá pozornost hlavní hvězdy pódia, jsou klávesy. Ty se situují do podoby chameleona, jenž velmi efektivně žánrově zabarvuje jednotlivé aranže. Tu dodává skladbě železitou, lehce industriální příchuť, tu ji provzdušňuje popovým klavírkem, či prosekává žesťovou sekcí. Zajímavých použitých rejstříků bych našel mnohem více a jsou to právě klávesy, které se majoritně starají o to, aby se ucho nenudilo. Skvělá pasáž, na níž bych chtěl upozornit, lehce upomíná Jezerní královnu a nalézá se ve skladbě „Orient Syndrome“. Jediné, co v tomto případě trochu zamrzí, je rytmická sekce, která by se mohla trochu více osmělit. Více libůstek, méně rovných linek a počítání mimo třídu modulo čtyři by tvorbě SLOW TENSION slušelo.
Studénkovští tímto albem dokazují, že i s kořeny pevně a hluboko v klasické rockové zemině lze tvořit nekonvenční a moderní kytarovou hudbu, která si uchovává svěžest bez nutného upínání k současným neoprogovým záchvěvům na světové scéně. Co říci závěrem? „Exit“ je materiál, jenž se v českých luzích a hájích rozhodně neztratí. Obsahuje ryze instrumentální skladby přetékající dějovostí a já jsem moc rád, že kapela SLOW TENSION překonala krizi, která se u ní před nedávnem vyskytla, a může pokračovat dál. Těším se na další albovku.
Post-rockové výhonky, které pevně zakořenily v úrodné půdě klasických rockových aranží.
8 / 10
Jiří Vratislav
- kytara
Jakub Vašica
- klávesy
Petr Bartolotti
- basová kytara
Jakub Juchelka
- bicí
1. More Then Man
2. Before
3. Blue Office House
4. Equation
5. Inside Of Me
6. Walking Around
7. Orient Syndrome
8. Behind The Wall
9. Exit
Tož toto není vůbec zlé:)
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.